Pozdrav festivalovým návštěvníkům od režiséra Karla Smyczka

„Když jsme pro loňský ročník festivalu Boskovice připravovali filmový profil Karla Smyczka - i jako připomínku jeho pětasedmdesátých narozenin, počítali jsme také s jeho osobní účastí. Kvůli zdravotním problémům pana režiséra jsme nakonec jeho profil přesunuli na letošní rok. Bohužel, ani letos do Boskovic Karel Smyczek nepřijede z důvodu jeho léčebného pobytu zrovna v termínu festivalu. Požádali jsme ho alespoň o krátký pozdrav divákům a příznivcům jeho filmů. Pan režisér samozřejmě souhlasil a my jeho text velmi rádi zveřejňujeme," Petr Michálek, filmový dramaturg festivalu.  

Vážení, mrzí mne, že nemohu být u vás - tak aspoň na dálku krátké pozdravení.

Koukám, že promítáte také Holubici… Tak k tomu drobnou poznámku. Byl to první celovečerní film Františka Vláčila a v té době úplně jiné, nezvykle poetické, vyprávění. Vyjadřující se především obrazem. Nevím ovšem, jestli pro dnešního diváka už to není poněkud “pomalé”. Bylo mi devět let a nesmírně podmanivě na mne působili ti dospěláci ve štábu. Oni to vlastně byli vesměs mlaďoši… Úžasný (a takový už zjevem ušlechtilý) pan kameraman Jan Čuřík byl vedle ostatních vlastně už zkušený matador. Copak jsem mohl tušit, že pobíhám mezi budoucími oscarovými kumštýři? Ostřil za kamerou začínající Mirek Ondříček, prvně dělal kostýmy Teodor Pištěk (zvaný Dodo), mně byl hodně blízký asistent režie Pavel Kopta (vynikající textař a režisér), který měl za úkol se o mne tak trochu starat. Později významný sochař, muzikant a scénograf Jan Koblasa hnětl moji sochu, která tam je vlastně jako rekvizita a nejvíc jsem hrál s panem Vjačeslavem Irmanovem (pro mne jako pro kluka nesmírně podmanivá osobnost). A už jako malý jsem vnímal, že ti lidé o cosi usilují, ačkoli jsem prd věděl o co. Hovory s panem Vláčilem, když si se mnou povídal před záběrem a “navigoval” mne decentně ke svému záměru na mne hodně působily. Těšil jsem se na ty chvilky. Opravdu. Strašně jsem chtěl, aby byl se mnou spokojený. Abych jim to nekazil! Takové zážitky a setkání se vám vryjí nejen do paměti, ale hlavně do dušičky.

Když jsem viděl, které moje práce jsou k vám vybrány, tak jsem si znovu připomněl, že jsem natočil někdy hodně odlišné příběhy. To někdy vypadá, že to nemohl dělat jeden člověk. Když si vezmete třeba film Proč? a vedle toho Bylo nás pět… Nebo i hudební věci - Pražáků, těm je hej! (s Kocábem a Pavlíčkem) a vedle toho jsem téměř souběžně realizoval hraný dokument OPSO (s Ondřejem Havelkou), takže úplně jiné žánry. Také se říká, jak by měl režisér dobře znát prostředí o kterém točí, ale já jsem třeba před filmováním Proč? nikdy nebyl na Spartě a koncert Pražského výběru jsem také nikdy nenavštívil. Ona je podstatná představivost - to je také, podle mne, základní princip tvorby. A empatie.

Stejně si režisér musí látky, které k němu přicházejí, tak nějak podmanit. Vnořit se do nich. A hlavně vnímat inspiraci autora. Jeho myšlení, cit i rytmus. Jistě je přece rozdílná poetika Radka Johna, Marka Epsteina nebo Zdenka Svěráka, jejichž scénáře mi prošly rukama.

Natočil jsem také řadu dokumentů s velmi rozdílnými osobnostmi, asi deset portrétů v cyklu Gen a Genus, klipy (v době, kdy se jim ještě říkalo písničky) pro televizní pořady, pohádky, seriály i několik reklam - ale vždycky jsem inklinoval k práci s mladými a s dětmi. V poslední době hlavně pro televizní Déčko.  Při soužití a práci s dětmi má dospělý ještě takovou zodpovědnost navíc, protože nikdy nevíme čím toho malého člověka výrazně ovlivníme.  Už dávno jsem si totiž uvědomil, že děti nevychováváme tím, co jim říkáme, ale hlavně tím, jak se chováme. Hlavně vzájemně mezi sebou.

Tak se dobře bavte - zdraví vás Karel Smyczek