Dokumenty Evalda Schorma

cz
Film / Kino Panorama / 10.7. /

Profil režiséra Evalda Schorma

Železničáři, Československo 1963, 13 min.
Žít svůj život, Československo 1963, 13 min
Žalm, Československo 1965, 14 min.
Zrcadlení, Československo 1965, 32 min. 

„Rád dělám dokumentární filmy, protože vyžadují vidět souvislosti. Souvislosti nikoliv ve smyslu příčin a následků, ale souvislosti jako pochopení, cit pro tušené jádro věcí, pro cestu k němu. I ta nejpečlivější doslovnost musí být zbytečná, neboť skutečnost je vždycky hlubší a složitější." Evald Schorm.

Prvním nonfikčním filmem Evalda Schorma byla reportáž oslavující s náležitým patosem práci betonářů na stavbě Orlické přehrady Blok 15 (1959). Po betonářích vzdal Schorm filmový hold, poprvé ve spolupráci s kameramanem a dokumentaristou Janem Špátou, také štěrkařům (Země zemi, 1962), dřevařům (Stromy a lidé, 1962) a zaměstnancům drah (Železničáři, 1963). Poslední uvedený film získal za nekonvenční vyobrazení pracovního prostředí, v němž Jan Bernard spatřuje podobnost s klasickým britským dokumentem Noční pošta (1935), Bronzovou medaili na XIV. mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Benátkách. Schorm bývá uváděn rovněž jako režisér dokumentu Helsinky (1962) o VIII. světovém festivalu mládeže. Ve skutečnosti pouze sestříhal materiál natočený polskými filmaři a Jiřím Volbrachtem z Československé televize. Ačkoliv téma uvedených filmů bylo shora stanovené (Stromy a lidé například vznikli na zakázku Ministerstva hospodářství), Schorm dokázal překročit zadání směrem k nadčasovým esejům. Nezajímala ho pouze lidská práce. Zároveň si kladl otázku po smyslu této práce a jejím přínosu společnosti i jednotlivci.

Podobně jako se ve Schormových prvních dokumentech kontrastuje veristické snímání lidí při práci s lyrickými záběry krajiny a poetickým komentářem, projevoval Schorm zájem nejen o člověka pracujícího manuálně, ale také o umělce. Jan Konstantin, zasloužilý umělec (1961) je portrétem stejnojmenného operního pěvce Národního divadla, založeným právě na vzájemné rovnováze umělecké činnosti a aktivního odpočinku. Film Žít svůj život (1963) pak přibližuje tvorbu českého fotografa Josefa Sudka nejen skrze jeho fotografie, ale také prostřednictvím záběrů podle Sudkových fotografií stylizovaných, jejichž autorem byl Jan Špáta. Také zásluhou jeho a zásluhou hudebního skladatele Jana Klusáka jsou Schormovy nejlepší dokumentární filmy podmanivými audiovizuálními symfoniemi, vzpírajícími se konvencím výkladových dokumentů z období stalinismu, jež byly pro svůj edukativní tón, autoritativní komentář a schematismus mnohdy k nerozeznání od týdeníkových reportáží.

K vrcholům Schormovy dokumentární tvorby patří sociologická anketa Proč? (1964), otevírající ožehavé téma klesající porodnosti a rostoucího počtu potratů (v letech 1958–1963 jich bylo podle filmu provedeno půl milionu). Schorm se Špátou zpovídají novomanželské páry, ženy pracující i nakupující, železničáře nebo důchodce. Chtějí od nich vědět, proč se rodí tak málo dětí. Tvůrci nehodnotí a s respondenty nepolemizují. Všem odpovědím přikládají stejnou váhu, žádnou nevydávají za definitivní. Titulní otázku si musí divák na základě poskytnutých podnětů zodpovědět sám. Kromě poukázání na neschopnost režimu vytvořit důstojné podmínky pro spokojený život (které by změnily chápání existence jako přítěže), zaujal dokument svým stylem, vycházejícím z francouzského cinéma-vérité. Uvědomujeme si přítomnost kamery, na kterou sociální herci reagují, namísto ateliérů se natáčelo přímo v terénu, důraz je kladen na bezprostřednost a zachycení skutečnosti v syrovém stavu. Východiska a cíle nové vlny dokumentárního filmu, zastupované vedle Schorma a Špáty, který bude tradici schormovských reflexivních dokumentárních esejů rozvíjet nejdůsledněji, například Karlem Vachkem nebo Vítem Olmerem, ve své knize o československém dokumentu shrnul Antonín Navrátil takto:

„V této době vyvstala potřeba dokumentárního filmu, opřeného o filosofický názor podávaný subjektem tvůrce, dokumentární film přemýšlející o skutečnosti a nutící o ní přemýšlet, dokumentární film, který by skutečnost neregistroval, ale analyzoval."

Podobný přístup jako v Proč?, oceněném cenou Trilobit, zvolil Schorm v případě Zrcadlení (1965), meditativním zamyšlení nad odcházením, nevyhnutelností smrti a nikdy nekončícím hledání smyslu života, tedy ve filmu, který je svým tématem vzhledem k předcházející anketě o zrození filmem komplementárním. Vedle vážně nemocných pacientů vidíme a slyšíme také lékaře, zdravotní sestry nebo mladistvé, kteří se pokusili o sebevraždu. Každý z nich nabízí vlastní pohled na elementární otázky lidského bytí. Opět je tak na divákovi, aby si vybral, který z názorů je mu nejbližší, a pokračoval v úvahách i po skončení filmu. Kromě zpovídaných slyšíme ve zvukové stopě slova básně Vladimíra Holana (předčítá je Jan Kačer), jež dala filmu jeho jméno a jež pracuje s myšlenkou, že výchozím bodem k přemýšlení nad tím, co jsme dosud považovali za samozřejmé, jsou zpravidla mezní životní situace (což potvrzují i někteří respondenti). Zrcadlení bylo kromě Trilobita oceněno rovněž Bronzovou medailí na XVI. Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Benátkách, Zvláštní cenou poroty na VII. Dnech krátkého filmu v Karlových Varech a Hlavní cenou na III. Mezinárodním festivalu krátkých filmů v Krakově.

„Já opravdu vidím skutečnost dost černě, ale zase ne tak, abych nad ní lkal. Snažím se zachovat si schopnost sebeironie, nechci dělat žádné uplakané drama. Dost tragické je totiž už to, že každý z nás si ve své omezenosti přičítá daleko víc důležitosti, než má." Evald Schorm

Zatímco na poli dokumentárního filmu cenzura témata odporující rozjásanému budovatelskému étosu předchozích let víceméně tolerovala, ve hrané tvorbě, kde se nebylo možné zaštiťovat například nově probuzeným zájmem o sociologii a vydávat film za nástroj výzkumu veřejného mínění, představoval podobný pesimismus mnohem větší riziko.

Zrcadlení natočil Schorm ve stejném roce jako Odkaz a Žalm. První snímek vznikl na objednávku Československých aerolinií za účelem popularizace řeckých destinací. Žalm, nekomentované pásmo záběrů z židovských hřbitovů a synagogy, si pro změnu objednala Komise pro propagaci filmem v zahraničí. Mezi dokumenty bývá řazena též Carmen nejen podle Bizeta (1968), s anarchistickou hravostí zhušťující do necelé půlhodiny stejnojmennou dvouhodinovou inscenaci libereckého Studia Ypsilon, parodii opery Carmen. Další dokument mohl Schorm pro Krátký film natočit až u příležitosti 80. výročí založení České filharmonie v roce 1976. Etuda o zkoušce je portrétem dirigenta Václava Neumanna. Po úvodních záběrech přípravy hudebníků ke zkoušce první věty Beethovenovy Páté symfonie a zamyšlení dirigenta nad smyslem hudby následuje téměř desetiminutový, nehybný a nepřerušovaný a přesto energií pulzující záběr Neumanna při dirigování. Na filmovém festivalu v Berlíně obdržela Etuda o zkoušce Stříbrného medvěda pro nejlepší krátký film.

Nezvyklý copyright 1968–1990 nese půlhodinový dokument Zmatek, který vznikl ilegálně sestřihem materiálu natočeného během dnů a měsíců po příjezdu vojsk Varšavské smlouvy Stanislavem Milotou, Jiřím Macákem, Josefem Ort-Šnepem nebo Ivanem Vojnárem. Kromě neklidu v pražských ulicích zachycuje Zmatek také mimořádný XIV. sjezd KSČ ve Vysočanech. Na střihu filmu do rytmu Čajkovského hudby k Labutímu jezeru se vedle Schorma podílela také Vlasta Styblíková. Zmatek bychom zřejmě nikdy neviděli, kdyby záštitu nad ním nepřevzal tehdejší ředitel Filmového studia Barrandov Vlastimil Harnach a kdyby ředitel filmového archivu Myrtil Frída neukryl kotouče s filmem do skladu filmového archivu ve Štěchovicích coby vyřazený, „zmatečný materiál (proto víceznačný název Zmatek). 

Martin Šrajer. Všechno je to složitější – Evald Schorm (I.)
Filmový přehled, 15. prosince 2016