Český dokument

cz
výročí / dokumentární/biografický
Film / Kino Panorama / 8.7. /

Jistota nejhoršího, režie Aleš Kisil, ČR 2007, 52 min.
Jan Zábrana (19311984) patřil k nejvýraznějším českým spisovatelům a překladatelům druhé poloviny dvacátého století. Komunistický režim mu až na malé výjimky umožnil publikovat pouze překlady, jeho vlastní tvorba zůstala do roku 1989 ve stínu jeho rozsáhlého a uznávaného překladatelského díla. Teprve během devadesátých let minulého století, po rozkrytí celé jeho tvůrčí šíře, se v úplnosti ukázalo, jak pozoruhodně mnohostranným autorem byl. Zábrana pečlivě po několik desetiletí zapisoval své zážitky, dojmy, každodennosti. Stal se nesmiřitelným soudcem marasmu českého reálného socialismu. Měl k tomu svůj důvod - zejména mládí strávené na cestách mezi kriminály, kam mu zavřeli na mnoho let oba rodiče. Později vedl svůj nekonečný boj s větrnými mlýny, když se živil jako překladatel z angličtiny a ruštiny. Jeho nesmiřitelné, nepřikrášlené a sentimentem nezastřené vidění let nabízí zajímavou konfrontaci z filmovými materiály těch dob.
Deníky Jana Zábrany (Celý život 1, 2, Praha, Torst 1992) z jeho pozůstalosti, které se staly základem tohoto dokumentárního snímku, představují jedno z nejvýznamnějších a nejpalčivějších svědectví o životě v dusivých podmínkách komunistického Československa. 

Otomar Krejča, režie Aleš Kisil, ČR 2017, 57 min.
Snímek o výjimečné osobnosti českého divadla a filmu, jejíž sté výročí narození si v tomto roce připomínáme. Otomar Krejča (nar. 23.listopadu 1921 ve Skrýšově u Pelhřimova) prošel jako profesionál již v průběhu 2. světové války kočovnou divadelní společností, kladenským angažmá, poválečným Burianovým „Déčkem“ a Divadlem na Vinohradech až po první českou scénu, Národní divadlo. Nejen jako představitel divadelních rolí, ale později především jako režisér.   
Ve svém režijním díle se Krejča snažil o analýzu textů, důraz na převedení etiky a filosofie hry mezi diváky. Což se mu dařilo bouráním zavedených hereckých postupů (hlasy, intonace, pohyby), často zasahoval a aktualizoval texty klasických dramat. Hodně se soustřeďoval na téma maloměšťáků, hrdinství a mládí. Zaměřoval se na výtvarnou stránku inscenace, ojediněle používal i filmové projekce na pozadí.
Největšího režijního rozmachu zažil ve svém Divadle za branou (1965–72), na jehož prknech předvedl nejvýznamnější inscenace 60. let: Podivín, Romeo a Julie, Racek, Srpnová neděle, Konec masopustu aj.
Po násilné likvidaci svého divadla postupující komunistickou normalizací působil Krejča ve Správě kulturních zařízení Ministerstva kultury (1972–76), od roku 1976 působil jako hostující režisér v zahraničí. Umělecké rehabilitace se Krejča dočkal až po listopadu 1989, kdy opět založil Divadlo za branou II. a III. (1990–95) a od 1.1.1996 nastoupil na dva roky opět na post režiséra Národního divadla.
Jeho ženou a blízkou spolupracovnicí byla herečka Marie Tomášová (nar. 1929) a též syn, herec a divadelník Otomar Krejča ml. (nar. 1947). Do konce svého života, obtěžkán těžkými nemocemi, se stále aktivně zajímal o kulturní a divadelní dění. Herec, režisér, a hlavně jedna z nejdůležitějších vůdčích osobností českého a světového divadla druhé poloviny 20. století, Otomar Krejča st. zemřel 6. listopadu 2009 v Praze, pouhých sedmnáct dní před svými osmaosmdesátými narozeninami.